Nebo dělat, že odezřu vše, co mi říká neznámý (nenakoukaný) člověk, je jako kývat „ano“ při odborné přednášce o bertolomii. Bývá to třeba takto:

V bance
Kráťa: „Dobrý den, já jsem úplně hluchý a vy tu na pobočce máte on-line přepis pro neslyšící, tak bych se potřeboval na něco vyptat ohledně mého účtu.“
Pracovnice: „Dobrý den a co potřebujete?“
Kráťa: „Nevím, co říkáte, protože nic neslyším. Abych to věděl, spusťte ten přepis.“

Pět minut hledání přístupových údajů k přepisu a telefonování o rady, mezi tím dotaz pracovnice: „Vy neumíte odezírat?“
Kráťa (otázku odezře): „Ne. A vy?“

Lecos samozřejmě po letech neslyšení odezřu. Na rozhovor to však není a na rozhovor v bance, kde záleží na každém slovíčku už vůbec ne. I kdybych uměl odezírat perfektně, stejně se nikdy neodezře vše řečené, ale musí se domýšlet. A nehodlám se při jednání v bance plně soustřeďovat na to, abych odezřel slova, ale chci se soustředit na obsah sdělení.
Napadá mě přirovnání s vozíčkářem. Představte si dotaz: „Vy neumíte jezdit po schodech?“ Vozíčkář sice s úsilím zdolá jeden nízký obrubník (hluchavka odezře leccos), místo schodů ale pojede výtahem (výtah = přepis pro ohluchlé). Připusťme, že by uměl vyjet po schodech do prvního patra, nemohl by se však u toho bavit o něčem důležitém (…tak bych se potřeboval na něco vyptat ohledně mého účtu). Komické, že?
Znám spoustu lidí, kteří neslyší a odezírají „jak z praku“ avšak nikdy jsem se nesetkal s tím, že by poprosili o zopakování sdělení. I slyšící dělají: „Cožeee?“ A když takové stoprocentně odezírající lidi poprosíte o zopakování třeba: „Karel Kohout věděl hlavní město Vietnamu,“ odpoví často třeba: „Jo, jasně.“ Vždy totiž něco odezřou. Avšak jestli to, co jste řekli zjiístíte pouze tak, že požádáte o zopakování. Já dokonce říkám to, co jsem odezřel zcela automaticky a druhá strana (pokud to není někdo, kdo také neslyší) má okamžitou zpětnou odezvu.