Když neslyšíte, čtete. A čtete toho tolik, že za roky to vydá na malou knihovnu, možná i na několik. Text je pro nás okno do světa a často i jediný způsob, jak porozumět tomu, co se děje kolem. O to více pak ruší každá zbytečná překážka – blikající reklamy, chaotické animace nebo moderní titulky, které se snaží vnucovat tempo čtení. Místo toho, aby nám pomohly, nás jen vytrhávají ze soustředění.

Timto textem ve videu,  text článku začíná. Jsou to pouhé čtyři řádky

A teď zpátky k normálnímu čtení.
Lidé, kteří přišli o sluch, tráví obrovskou část dne právě čtením. Ne každý odezírá, ne každý má možnost využít techniku. Text se stává hlavním kanálem, kudy přichází informace. A není toho málo – jeden rozhovor, pár mailů, titulky k pořadům, zprávy. Den za dnem. Rok za rokem.

Když to sečteme, dostaneme „sto tun textu“. A možná i víc. Člověk, který čte tolik, se stává hodně citlivým. Všímá si, co ostatní přejdou. Malý detail, drobné narušení plynulosti – a čtení začne bolet.

Typickým příkladem jsou právě animované titulky. Text, který poskakuje, bliká, nebo se objevuje po slovech. Čtenář se pak nepohybuje vlastním tempem. Musí čekat, až titulky dovolí pokračovat. V tu chvíli se z četby stává obtěžující povinnost. A obsah mizí.

Podívejte se na knihu. Žádná slova tam neskáčou. Nezvětšují se, nemění barvu. Prostě stojí na stránce a čekají, až se k nim vrátíte. Totéž články v novinách. Čistý text, žádné „vylepšení“. A funguje to stovky let.

Tvůrci moderních titulků to myslí dobře – chtějí být atraktivní. Jenže výsledkem je pravý opak. Čtenář, který je zvyklý přečíst sto stran denně, nemá chuť hrát hru „uhodni tempo“. Potřebuje číst. Plynule, klidně, bez rušení.

Možná si to tvůrci neuvědomují. Proto vznikl tento text a malá ukázka. Stačí minuta a zjistíte, jak se čte, když vám někdo vnucuje tempo. A třeba si pak příště řeknete: ne, text má být k přečtení, ne k předvádění efektů.

—–
Ladislav Kratochvíl
(ohluchlý hudebník v roce 2003, ve věku 40 let)