Je velký rozdíl, když člověk ohluchne v dětství, kdy už umí mluvit, číst a psát, nebo až v dospělosti, kdy má práci, slyšící přátele a rodinu. Ve druhém případě je přechod do světa ‚s vypnutým zvukem‘ šokem pro něj i jeho blízké.

Ohluchlí v dětství často vychodí nějakou tu školu pro děti se sluchovým postižením. Už do prvního zaměstnání jdou s postižením sluchu, takže se připravují na takové zaměstání, kde není vada sluchu na závadu. Se svým životním partnerem se seznámí už jako sluchově postižení, takže s tím partner/ka, tchán a tchyně počítají, jejich děti mají od narození rodiče, který/ří neslyší a taková ta „praxe v tichu“ už je jaksi zažitá, ví se, co a jak.

Náhle ohluchlí v době, kdy už mají rodinu třeba patnáct let, jsou najednou vytrženi z celého dosavadního světa. Většinou přijdou o práci (řídit tramvaj ho už nenechají), nikomu najednou nerozumí a jsou odkázáni (první roky po ohluchnutí určitě) na to, co jim kdo napíše, nebo nadiktuje do aplikace na rozpoznání mluvy, protože jinak než česky, komunikovat neumí (jen mluvit) a ve vlastní rodině se stávají úplnými cizinci. Vlastním rodičům (tchánovi, tchyni) nerozumí, protože je například vidí chvíli několikrát do roka a neodezřou od nich to, co odezřou od lidí, které vidí denně. Starším rodičům se zase třeba nechce psát, protože už dobře nevidí a nemají (nebo si je nechtějí vzít – mají je někde v kabelce) brýle. A hlavně „nepočítali“ s něčím takovým. Životní partner nebude místo šeptání sladkých slov na loži rozsvěcovat a psát je… Zkrátka ona „praxe v tichu“ není žádná, jak ze strany sluchově postižené/ho, tak ze strany rodiny.

Roy jednou na fóru Kochlear trefně napsal:
„U ohluchlých hraje smrtící roli faktor roků a obtížnější vyrovnání se s postižením. Příklad: Přišla za mnou zoufalá kamarádka manželčina s prosbou jak pomoci jejímu manželovi, který ohluchl v 48letech, že se chlap jak hora ztrácí, uzavírá se do sebe, s nikým nemůže mluvit protože nerozumí, ztratil práci, Každý na něj křičí na úřad nemůže bez doprovodu, k lékaři, do obchodů proste nikam, kde se mluví. Co mu pomůže že umí mluvit když nerozumí, a strkat do rukou druhých kus papíru s tužkou je pro něho potupa … výsledek je samotář který se straní lidí.
Dále tito lidé nejsou organizování, jjen málo jich je někde v klubu. Většinou jsou pouze někde doma v koutě živoří a už vůbec ne v organizacích znakujicích. Nechci to hodnotit. Tady si musí udělat obrázek každý sám, kdo se o problematiku okolo sluchového postižení zajímá. Proto také není o těch lidech nic slyšet.“

Hrozné musí být i to, když někdo přijde o sluch v době, kdy má třeba tříleté dítě (nebo i vnouče). Naráz mu vůbec nerozumí a psát se j eště nenaučilo. Jsem rád, že jsem tohle nezažil. Pouze to, kdy už jsem při narození vnuček neslyšel a ony mají od raného věku dědu, který neslyší.

———————-
Autor článku: Ladislav Kratochvíl,
zcela ohluchlý ve svých 40 letech, v roce 2003.