Když někdo nevidí nebo má protézu, většinou se to nesnaží skrývat. U postižení sluchu ale spousta lidí cítí potřebu maskovat ho, což pak vede jen k nedorozuměním a zbytečným trapasům.

Snaha maskovat postižení sluchu však nefunguje. Když to člověk zkouší, vede to jen k nedorozuměním, trapasům a k tomu, že si okolí řekne: „Ta je blbá,“ i když je problém úplně jinde.

Když se člověk snaží postižení sluchu skrýt, dopadne to vždycky stejně

Slyšící člověk očekává, že když na někoho mluví, tak mu ten druhý rozumí. Zejména když ten druhý kýve „jo jo“, bere to jako potvrzení.

Když slyšící nerozumí, zeptá se něco jako: „Cožeee?“ Avšak lidé s postižením sluchu se často vůbec neptají, protože jsou přesvědčeni, že porozuměli (domyslelli se) správně.

Člověk s postižením sluchu často kýve proto, že něco pochytil (téměř vždy něco pochytí, ale mnohdy špatně) a vznikají tak situace, kdy:

• odpoví úplně mimo,
• reaguje na něco, co řeč vůbec neobsahovala,
• nebo se jen usměje a doufá, že to projde.

A okolí si to vyloží po svém. Ne jako „asi špatně slyší“, ale jako „asi nechápe“.

Vlasy jako maskování

Jedna paní ve facebookové skupině „Ohluchlí, nedoslýchaví a uživatelé sluchového implantátu (komunikace česky)“ napsala, že jí kdysi sestra na ORL poradila, ať si nechá narůst dlouhé vlasy, aby schovala sluchadla. Poslechla a zjistila, že postižení sluchu člověk neschová, ani kdyby měl na hlavě závěs z Ikea.

Když pochopila, že není důvod se stydět, šly vlasy dolů. Od té doby je to jednodušší pro ni i pro okolí. Protože když lidé vidí sluchadlo ví, že nepůjde o komunikaci jako s někým, kdo slyší dobře. A to je přesně to, co má smysl.

Viditelnost pomáhá oběma stranám

U člověka s 15 dioptriemi nikdo nečeká, že přečte na dálku malé písmo. U člověka s protézou nikdo nečeká, že zaběhne stovku pod 15 vteřin.

A když lidé vidí sluchadlo ví, že nepůjde o komunikaci jako s někým, kdo slyší dobře. Zejména v hluku, při rychlé řeči nebo když mluvčí odvrátí hlavu.

Ale když není vidět nic, druhá strana nemá šanci to poznat. A pak vznikají zbytečné konflikty, nedorozumění a pocit, že „ten člověk je divný“.

Já osobně bych sluchadlo schovávat nechtěl

Kdybych ho nosil (není proč jsem úplně ohluchlý), chtěl bych ho v zelené svítivé barvě, aby bylo vidět na první pohled. Ne proto, že bych se chtěl předvádět, ale proto, že to okamžitě nastaví očekávání.

Sluchadlo není ostuda. Je to informace. Stejně jako brýle, berle nebo bílá hůl.

Každý si k tomu dojde sám

Někdo to pochopí hned. Někdo až po letech. Někdo až po sérii trapasů, kdy odpovídal na něco úplně jiného. Trefný je vtípek, jak přijde člověk s postižením sluchu na návštěvu a paní domácí se ptá: „Dáš si kávu, nebo čaj?“ A návštěva odpoví: „Jasně!“

Společný jmenovatel je jednoduchý:

Postižení sluchu není ostuda. Maskování postižení sluchu je problém.

Čím dřív to člověk přijme, tím dřív se mu začne žít jednodušeji. Pokud patříte mezi ty, kteří své postižení sluchu skrývají, položte si otázku: „Proč skrýváte, že špatně slyšíte?“

Autor: Ladislav Kradochvíl
(ohluchlý ve věku 40 let – 2003)